Narodil jsem se v době reálného socialismu, kdy stavění pomníků bylo součástí státní propagandy, stejně jako tradiční kladení věnců šedovlasými stranickými páprdy. Není divu, že přicházející polistopadová doba pomníkům moc nepřála.
Ostatně moc jim nepřály ani doby před tím, jen křížky a boží muka střídali Stalinové a Leninové. Ve stejném duchu se k mému zhnusení nese i současné snažení v okolních zemích, kde závodí o největší sochu Krista.
To ale vlastně nejsou pomníky, je to spíše něco na způsob pyramid. Jen hromada kamene znásilňující okolní krajinu. Nejsou o nic více sochami nebo pomníky, než slavná "fronta na maso" - pomník Stalinovi jež krátce stával na Letenské pláni.
Zapomněli jsme na smysl pomníků, na to že mají být stavěny na památku lidí a událostí, které se váží právě k určitému místu. Protože příběhy jsou stejnou součástí krajiny jako hory nebo historické památky. Zapomněli jsme na to, že je lidé stavěli z vděčnosti. Proč stojí tam kde stojí a co připomínají má vědět každé místní dítě!
V naší krajině chybí mnoho pomníků lidem kteří v pravou chvíli věděli kde je jejich místo a co mají udělat. Chybí ve velkých městech i mnoha vesnicích po celé naší republice.
Tenhle věnuji místům, kde pomníky chybějí a o lidech, kteří by si je zasloužili.
